Tři králové /náplň a význam svátku, požehnání, KMB, k+m+b

SVÁTEK ZJEVENÍ PÁNĚ
„TŘI KRÁLOVÉ“

NÁPLŇ A VÝZNAM SVÁTKU
Od starokřesťanských dob byly náplní tohoto svátku tři události:
1) zjevení Krista – krále pohanům („Třem králům“),
2) Ježíšův křest v Jordánu,
3) proměnění vody ve víno v Káně Galilejské.
Tento svátek připomíná zjevení Boží slávy mezi lidmi. Čtení při mši svaté tento den mluví o zjevení mudrcům – „Třem králům“. Modlitby mše svaté mluví o zjevení Boží slávy.
Zjevení Boží slávy
Jak k tomuto zjevení dochází, za jakých okolností? Mudrci sice přinesli královské dary: zlato, kadidlo a myrhu. Vše se ale událo v bezvýznamném Betlémě, v chudém příbytku, u malého dítěte a dvou obyčejných chudých lidí.
Bůh svou slávu zjevuje zcela jinak, než bychom čekali a snad i vyžadovali. Bůh se nezjevuje ohro-mováním veřejnosti! Na Boží slávě se nic nemění, jestli ji poznává najednou pět lidí, nebo pět miliónů. Člověk Boží slávou totiž může být osloven jen jako jedinec, ne jako dav. Bůh jde u všech důležitých věcí od člověka k člověku, od jednoho lidského srdce k druhému. (Podle AO)
CO ZNAMENÁ: K+M+B
Svátek Zjevení Páně, lidově „Třech králů“, odjakživa doprovázely lidové zvyky. Na křesťan-ském Východě se světí křestní voda a žehnají se řeky. Ve střední Evropě je zvykem žehnání domů, při němž se na dveře křídou píší písmena C+M+B s udáním letopočtu. V Čechách obvykle K+M+B. Nejsou to počáteční písmena jmen „Třech králů“: Kašpar, Melichar a Baltazar, jak se lidově traduje, nýbrž zkratka latinského Christus mansionem benedicat: Kristus požehnej tomuto domu.
A není pouze symbolické, že se toto žehnání domů provádí na počátku roku…
CO JE POŽEHNÁNÍ
Požehnej tě Hospodin Bůh, abys viděl pokoj po všechny dny svého života. (Srv. Žl 128)
V hovorové řeči požehnání znamená něco dobrého, štěstí, ochranu a zdraví. Přitom je člověku v podvědomí nějak jasné, že s požehná-ním nelze manipulovat, že si ho nelze ani koupit, ani zasloužit…
V nekřesťanských náboženstvích lidé věřili a věří, že požehnání mohou získat skrze nejrůz-nější magické rituály, amulety, maskoty, pověry atd. Mnohé z toho přežívá dodnes.
Oslava Boží a prosba o pomoc.
V křesťanství je požehnání v první řadě oslavou a chválou Boží, uznáním jeho tvůrčí moci. Z tohoto postoje pak vyplývá prosba o jeho pomoc.
Kdo může žehnat
Žehnat – svolávat Boží pomoc – může každý pokřtěný člověk. Některá žehnání jsou v církvi vyhrazena svěceným služebníkům církve – kněžím.
Účinnost požehnání
Při žehnací modlitbě jsou věci a lidé, kteří je užívají svěřovány do Boží ochrany. Je vyprošo-vána Boží pomoc při jejich užívání. Při požehnání člověk všechno dobré očekává od Boha, Pána světa. „Účinnost“ požehnání spočívá na přímluvné modlitbě a v důvěře člověka v Boha.
Požehnáním svěřujeme věci do péče Boží s vírou, že on sám nás skrze ně povede k našemu trvalému dobru – spáse. A to i tehdy, kdyby to mělo být proti našemu momentálnímu chápání…
Záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši.
(Ef 2,4-10)
Znamení kříže
K požehnání patří znamení kříže. Skrze ně se stává zřejmým to, že každá prosba o požehnání dochází svého vyslyšení a účinného naplnění jedině skrze Ježíše Krista. Jedině skrze něho, v jeho jménu může člověk dospět požehnání a spásy!
Lidem není dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy. (Sk 4,12)
A právě v tom je zásadní rozdíl mezi žehnáním a mezi všemi pověrečnými kouzly – talismany, maskoty, různými kameny apod. Tyto předměty člověka mají „chránit“ nějakou nezná-mou mocí. Oproti tomu požehnané předměty jsou „odevzdávány“ tomu, kdo je jejich původcem, tomu, kdo člověka skrze ně může vést k trvalému dobru – spáse…
Mimo mne není jiný Bůh! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo mne! Obraťte se ke mně a dejte se spasit, všechny končiny země! Neboť já jsem Bůh, a nikdo jiný! Jen v Hospodinu je vítězství a síla. Vítězství a slávy dojde v Hospodinu celý rod Izraele. (Z Iz 45,15-25)

www.jesenik.org


Advertisement

Co nám sdělují Pussy Riot

Tomáš Klvaňa píše ve svém článku „Na obranu Pussy Riot“ (Lidové noviny 29. 11. 2014): „Radikální protest, ať politický, nebo estetický, dráždí většinový vkus a ukrývá očistný impuls. Říká: Jde to i jinak. Šok, který vyvolává, je drastickým vykřičníkem za větou s důležitým obsahem.“

    Snažím se vzít Tomáše Klvaňu vážně. Pracuji s předpokladem, že jeho slova něco znamenají a není to pouhé plácání do vody. Marně jsem ale v jeho článku našel byť jen náznak toho, co je oním „důležitým obsahem“, co vlastně „jde i jinak“, a v čem spočívá onen ukrytý „očistný impuls“.

    Rozvedu svou otázku: Co nám chtěla Naděžda Tolokonnikovová sdělit souložením na veřejnosti? Co se jí podařilo očistit?

    Domnívám se, že hlavním dorozumívacím prostředkem mezi lidmi je slovo. Slovo lze podepřít určitou symbolickou akcí – dejme tomu spálením státní vlajky státu, kterou někdo považuje za nepřátelský, nebo spálením povolávacího rozkazu, jak činili někteří Američané v době války ve Vietnamu. Se sdělením těchto symbolických akcí mohu nebo nemusím souhlasit, nemám ale problém s tím, co chtěl autor říci. Takové symbolické akce mohou výrazně podepřít slovní sdělení, které jim předcházelo nebo které je doprovází. Příznivci, ale i odpůrci takových akcí nemají problém případným neinformovaným kolemjdoucím sdělit, oč se vlastně jedná.

    Tomáš Klvaňa rovněž píše: „Mnoho lidí namítá, že Naděžda a spol. přece urazily cítění křesťanů. Dodejme – vždyť to byl jejich cíl, urazit cítění! A nejen křesťanů.“ Ptám se Tomáše Klvani: Je snad toto tím „důležitým obsahem“? Je urážení (nejen) křesťanů oním tajemným očistným impulsem?

    Mohu Tomáše Klvaňu i Naděždu Tolokonnikovovou ujistit, že já se nikdy nebudu pokoušet urážet jejich cítění. Pravda, pokud by se mi naskytla šance, patrně bych se pokusil jejich cítění nějak kultivovat. (A pokouším se kultivovat náš veřejný prostor například psaním tohoto článku.) Domnívám se, že v západní civilizaci je už urážek tak jako tak dost a dost; mnohem vzácnější (a také náročnější), je snaha vyjít druhému vstříc, pochopit, na čem mu záleží, případně proč jedná, tak jak jedná.

    Tomáš Klvaňa srovnává Pussy Riot s „Plastiky“ osmdesátých let. Já ovšem vidím podstatný rozdíl v tom, že Plastici neměli politické ambice. Jejich tvorba se mi vesměs nelíbila; jakkoli mám rád svého spolužáka Vráťu Brabence ze studií na teologické fakultě, případně Sváťu Karáska, který byl několik let mým mentorem. Zrůdnost komunistického režimu byla v tom, že politizovala něco, co svou podstatou politické nebylo. Proto si Plastici zasloužili obranu – v rámci obrany svobody slova.

    Zcela jiná věc ale je, když Pussy Riot zpívají svůj politický pamflet v kostele. Ano, musím dodat, že podporu pravoslavné církve Vladimíru Putinovi nesu velmi těžce a chápu ji jako zradu autentického křesťanství. Nicméně jsem přesvědčen, že lidé by si měli navzájem vycházet vstříc a vzájemně respektovat svůj prostor. A nepovažuji za podstatné, že v chrámu tehdy prakticky nikdo nebyl a že „performance“ Pussy Riot trvala jen pár desítek vteřin. Na rozdíl od Plastiků šlo v případě Pussy Riot nejen o snahu naštvat křesťany, ale i o politický akt.

    Co mne na tom nejvíc mrzí, je, že z hlediska boje proti Putinovi je počínání Pussy Riot naprosto kontraproduktivní. Ano, vím, že je to krátkozraké a vlastně hloupé, ale stovky tisíc křesťanů přinejmenším ve střední a východní Evropě si řekly: Tak jestli nás západní intelektuální mainstream chce jen urážet, pak je lepší Putin, který ctí, na čem nám záleží. Já osobně nevěřím Putinovi ani slovo a na lep mu nesednu. Snažím se v křesťanských kruzích vysvětlovat, jak se věci mají doopravdy. Je to však stále těžší. Dávám Tomášovi Klvaňovi a ostatním na zváženou, zda jim to za to stojí. Evropa je skutečně ohrožená – a Putin je vynikající stratég; propuštění Pussy Riot těsně před olympiádou byl z hlediska jeho záměrů skvělý tah.

    Tomáš Klvaňa píše: „Malcolm X přestoupil na islám; svérázný způsob boje za rovnoprávnost černochů, ale proč by se vlastně měl radikální protest přizpůsobit konvenční logice? Z podobného vzorce jer odvozena činnost hnutí Femen, které protestuje nahotou proti sexismu.“ Ponechám stranou zajímavou otázku, zda lze rozlišovat logiku konvenční a nekonvenční. Ano, postoj Malcolma X je skutečně „svérázný“ – opouští křesťanskou civilizaci, která otroctví odbourala, a přijímá islámskou, která ho znovu zavádí. Přiznám se, že ho z něčeho podezírám: Jeho cílem není rovnoprávnost černochů, ale zotročení bílých.

    Nedívám se na televizi a tak mi ledacos uniká, ale jednou jsem na návštěvě viděl v televizních zprávách, jak ženy z hnutí Femen s hlasitým ječením polily vodou jakéhosi biskupa během setkání v chrámu. Prý to dopadlo ještě dobře – voda je přece jenom voda. Příslušníci takových radikálních hnutí mají někdy sklon – podobně jako „radikálové“ z islámského státu – v křesťanských kostelech močit a kálet – ve Spojených státech i v západní Evropě. Co nám tím sdělují? Já jsem přesvědčen, že kvalitě sdělení musí odpovídat i kvalita prostředků tohoto sdělení. Jinými slovy, forma vypovídá o obsahu. Z tohoto hlediska mám vážné podezření, že tato hnutí nám sdělují h…. .

    Tak nevím, zda mně pan Klvaňa nezařadí mezi „zemany tohoto světa“, jak píše v poslední větě. Odchován křesťanskou tradicí se budu i nadále snažit říkat, že se nemá lhát, že lidé si mají vycházet vstříc, že v každém můžeme hledat to lepší a chovat se tak, aby se lidé v naší přítomnosti cítili povýšeni a povzbuzeni, nikoli poníženi a sraženi. A budu se snažit nazývat rýč rýčem a ne zemědělským náčiním. Pokud budu chtít sdělit nějaký „důležitý obsah“, budu se snažit o co největší srozumitelnost.

Dan Drápal

29. listopadu 2014

Jak vznikl Halloween

Vzpomínku na zesnulé symbolizuje světlo. Na Dušičky zapalujeme svíčky na hřbitovech, abychom si připomenuli ty, kteří s námi již nejsou. V anglosaském světě vkládají světélko do vyřezaných tykví.

Tradici Halloweenu přinesli do Ameriky Irové. Také tento obyčej má podobně jako křesťanská Památka zemřelých dávné kořeny v pohanském, nejspíš keltském svátku. Irové ve své vlasti vyřezávali do vydlabané řepy nebo brambory strašidelné obličeje, které poslední říjnový den kladli se zapálenou svíčkou na okenní římsy.

halloween

Dělali to proto, aby od domu během následující noci Všech svatých odehnali umrlce, duchy svých zemřelých příbuzných a blízkých. Kvůli tomu se i převlékali do strašidelných kostýmů a dávali za domovní dveře sladkosti.V Americe pak místo chybějící řepy začali využívat dýně.

Jak Jack přelstil ďábla

K dýním symbolizujícím Halloween se váže stará irská pověst o opilci a šprýmaři Jackovi, kterému se povedlo přelstít ďábla poté, co si mu za skleničku alkoholu slíbil svou duši. Jack totiž přemluvil pekelníka, aby vylezl do větví jabloně, a potom rychle vyryl do kmene znamení kříže. Kvůli tomu ďábel nemohl slézt. Jackovi pak už jen stačilo, aby lapenému čertisku velkoryse nabídl, že mu pomůže na zem — pokud se nikdy on, pozemský hříšník, nedostane do pekla.

Halloween si užívají hlavně děti

Jenže když Jack umřel, v nebi ho nechtěli. Měl příliš mnoho hříchů. Ovšem nepustili ho ani do pekla. Jednak čertovský slib je čertovský slib a potom — ďábel si dobře pamatoval, jak ho šprýmař podvedl.

Od té doby Jackova duše bloudí po světě a temnotu si ozařuje jediným žhavým uhlíkem, kterým mu ďábel ponechal. Aby uhlík déle vydržel, vkládá si ho Jack do svícínku z vydlabané dýně…

Dlabu, dlabeš, dlabeme

Tradice Halloweenu je v naši oblasti cizí, na vyřezávané dýně se svíčkou uvnitř si však děti rychle zvykly a tvoření příšerných obličejů baví čím dál tím víc dospělých. Možná všichni doufají, že tak přece jen nějaké zlo od sebe odeženou. A některé láká vymýšlet, jak dlabání dýní vylepšit. Třeba tím, že místo ohebné lžíce použijí pevnější kopečkovač zmrzliny nebo obvyklou svíčku nahradí cyklistickou či jinou LED diodou.

vyřezávání dýně na halloween

Dopřejme si tu zábavu také kvůli pěkné podívané. Za šera podzimního večera jsou světélkující dýně opravdu kouzelné. V České republice inspiruje vydlabávání dýní a jejich rozsvěcení pořadatele nejrůznějších akcí určených především dětem.

V USA, Kanadě, Velké Británii, Irsku, Austrálii nebo na Novém Zélandu slaví Halloween také hlavně děti, které vedle jiného ve strašidelných kostýmech a maskách obcházejí domy, aby si „vykoledovaly“ sladkosti. Název vychází z anglického označení All Hallow Eve (předvečer Všech svatých).

Stát už není schopen dodržovat zákony, varoval šéf Nejvyššího správního soudu – Novinky.cz

„Soudci místo toho aby soudili, píší slohová cvičení, a to ani ne tak pro účastníky daného řízení, ale pro následné odvolací a dovolací soudy,“ řekl Sváček. Soudci by podle něj měli rozhodovat především v soudní síni a ne psát rozsudky, čímž narazil na fakt, že soudců je v Česku dost, ale chybí jim úředníci.

Zdroj: Stát už není schopen dodržovat zákony, varoval šéf Nejvyššího správního soudu – Novinky.cz.

Jak to viděl Martin Luther

Luther: :: Martin Luther – Dílo

Vyobrazení reformátora (nad rozevřenou knihou – Biblí) z rubu titulního listu v díle „Odpověď bratřie na spis Martina Luthera, kterýž německým jazykem učiniv vytisknúti dal, v němž oznamuje, co by se mu při bratřiech vidělo za pravé a co v pochybnosti neb v nesrozumění“(exemplář: Praha, Knihovna Národního muzea, sign. 25 D 19; obrazová příloha je otištěna se svolením Knihovny Národního muzea v Praze)
Martin Luther po sobě zanechal dodnes fascinující dílo. Základem jeho úspěšné publicistické činnosti je používání němčiny, jazyka srozumitelného všem vrstvám společnosti. Německy začíná psát Luther již v roce 1519, tedy brzy po svém vystoupení. Šíření jeho díla neobyčejně napomohl knihtisk. V letech 1517–1525 vyšlo na světlo světa přibližně 2000 vydání Lutherových spisů. Už na podzim 1518 vychází v Basileji u Frobena první souborné vydání a tiskař se chlubí, že ještě nikdy předtím neměl takový úspěch. Za celou dobu Lutherova života vyšlo jeho téměř 800 spisů v 3700 vydáních. Podívejme se nyní alespoň na hlavní Lutherovy spisy.
Východiskem jeho práce a působení jsou výklady jednotlivých částí Bible, především Žaltáře a paulinistických dopisů, které přednášel v rámci své profesury na univerzitě již od roku 1512. K nejznámějším patří výklad listu Římanům z let 1516–1517. Lutherovy výklady jsou velmi objemné, zahrnují jak otázky textové exegeze, tak i otázky učení a církevního života. Další hlavní Lutherovou činností bylo kazatelství. Kázání tehdy tvořilo i významný informační a publikační prostředek. Sepsal jich asi 2000, nikoli náhodou je reformace někdy označována termínem „kazatelské hnutí“. Někde uprostřed mezi kázáním a vlastní spisovatelskou činností leží „sermo“ (řeč, promluva), která často z kázání vyrůstá a pojednává veřejnosti přístupnou formou sporné teologické otázky. Tyto řeči byly vždy velmi oblíbené, Lutherova Řeč o odpustku a milosti ze začátku roku 1518 měla větší dosah než 95 tezí z podzimu 1517.

Máme-li se podrobněji zaměřit alespoň na některé Lutherovy spisy, věnujme se nejprve těm, jež vyšly v roce 1520, v době vrcholu reformátorovy spisovatelské činnosti. Na prvním místě je to „Řeč o dobrých skutcích“, dopsaná koncem března 1520. Spis je základem reformační etiky. Luther odpovídá, jak při zdůraznění výhradně spásného významu víry zůstává zachován požadavek křesťanské poslušnosti, pojednává spojitost víry a jednání. Dobré skutky jsou jen ty, které přikázal Bůh, nejvyšším skutkem je víra. Co nevychází z víry, je špatné. Víra se může uskutečňovat jen v činech a je naplněním prvního příkazu Desatera.

Druhý spis, „Křesťanské šlechtě německého národa“ z června 1520, je určen říšským stavům, kteří měli v rukou politickou moc. Vznikl v době, kdy měla Říše již rok nového císaře, mladého Karla V. a je velkým útokem proti nešvarům v církvi. Luther uvádí tři věci, které brání její reformě. Jsou to domnělá přednost duchovního stavu před světským, učení, že prý pouze hierarchická církev, tedy v konečném důsledku papež, smí vykládat Písmo a konečně, že prý pouze papež smí svolat koncil. Luther ve svém návrhu na reformu zdůrazňuje všeobecné kněžství věřících ve smyslu základní rovnosti před Bohem. Není podle něj rozdílu mezi stavem duchovním a světským, oběma stavům jsou pouze svěřeny rozdílné úkoly. Každý křesťan je povinen pečovat o dobro celého křesťanstva. Papež má být ostatním vzorem pokory, má se za svou církev modlit. Luther se vyjadřuje i k úloze koncilu, jehož svolání nelze ponechávat pouze na liknavosti papeže. Ve druhé části spisu zachycuje politické i náboženské reformní návrhy, podle nichž by měla světská vrchnost zavést nové pořádky. Z konkrétních návrhů jmenujme alespoň požadavek reformy kurie, odstranění kněžského celibátu, reformu výuky na univerzitách ve smyslu omezení vlivu Aristotelovy filozofie. Studium bohosloví se má soustředit především na Písmo v původních jazycích, přístup ke vzdělání má být umožněn i dívkám. Pro nás je jistě zajímavé, že ve 24. návrhu brání Luther husitství: Hus a Jeroným byli upáleni neprávem. K řešení české otázky má být ustavena zvláštní komise, aby mohl v Čechách konečně zavládnout náboženský mír a Čechové si také mají zvolit vlastního arcibiskupa. Císař Lutherovy návrhy o rok později ve Wormsu zcela odmítl.

Třetí spis, „O babylonském zajetí církve“, pochází z léta téhož roku. Oním „zajetím“ rozumí Luther křesťanstvo pod teorií a praxí katolických svátostí. Mravně pokleslá církev si činí nárok zaručovat a prostředkovat lidem skrze svátosti Boží milost a to je hlavní důvod, proč se křesťané nacházejí v nesvobodě. Luther uznává pouze tři svátosti, které mají v NZ příslib odpuštění: křest, Večeři Páně a pokání. Staví se proti katolickému transsubstanciačnímu učení, které odporuje slovům evangelia. Luther se zde zříká jakékoliv spekulace, přestává na prosté víře v Kristova slova „Toto jest tělo mé…“. Večeře Páně ani mše nejsou obětí, jak učí katolická církev, jedinou obětí jsou modlitby. Večeře Páně je zaslíbením odpuštění hříchů, které nám je dáno Bohem a potvrzeno smrtí Syna. Má-li být Večeře Páně slavena správně, je třeba mít víru. Svátosti se totiž nenaplňují tím, že se vysluhují, ale tím, že se věří ve slib, který se k nim váže. Luther se staví proti hierarchicko-sakramentálnímu pojetí církve. Základem církve nejsou svátosti, ale slovo zvěstovaného evangelia, ve kterém se člověk setkává s Vykupitelem.

V posledním z této řady spisů, „O křesťanské svobodě“ z poloviny října 1520, podává Luther souhrn svého reformačního učení. Hlavní myšlenku vyjadřuje slovy, že křesťan je svobodný nade všemi věcmi a nikomu není poddaný, a zároveň je služebníkem všech věcí a každému poddaný. Luther pojednává pojetí svobody tak, jak o ní mluví apoštol Pavel v prvním listě do Korintu. Křesťanská svoboda je založena v osvoboditelském Božím činu, vykonaném za člověka bez jeho vlastního přičinění. Je založena výhradně ve víře, naproti tomu lidské činy a služba bližnímu se zakládají v lásce, která z víry vychází. Touto vírou je křesťan svobodný ode všeho a ode všech, touto láskou je poddaným všeho a všech. Luther řeší i problém slabých a silných ve víře (1 Kor 8, Ř 14). Obrací se ke slabým, kteří disponují mocí světa. V ohledu k nim je Luther ochoten potlačit svou kristovskou svobodu a přizpůsobit se vládnoucí církvi. Jako v předešlých spisech, zaznívá i zde požadavek laického kalicha. Nesmí však být prosazován násilím. Spis vyšel i česky, jeho vydavatel k němu připojil slova, že tato kniha je hodná vytištění „ne černidlem, ale zlatými literami“.

Nejvýznamnějším a nejpůsobivějším Lutherovým dílem je jeho německý překlad Bible, na kterém Luther pracoval již v době svého pobytu na Wartburgu. Nejprve vychází v září 1522 překlad Nového zákona, v roce 1534 již celá Bible. Obsahuje obšírné předmluvy a poznámky, je přeložena ve srozumitelný a jadrný jazyk, který otevírá cestu k Písmu každému bez rozdílu stavovské příslušnosti či vzdělání. S Lutherovým překladem souvisí i teoretický „Sendbrief vom Dolmetschen“, spis o tlumočení z roku 1530, ve kterém Luther obhajuje své překladatelské postupy.

V prosinci 1525 Luther vydává jako odpověď Erasmovi Rotterdamskému spis „O nesvobodné vůli“. Vytýká knížeti humanistů chladný a distancovaný postoj v základních otázkách víry. Člověk disponuje dle Luthera svobodnou vůlí pouze v časných věcech. I kdyby mu byla dána možnost svobodné vůle ve věci ospravedlnění, nechtěl by je, neboť by nemohl odolat moci ďábla. Luther zastává pozici, že je to pouze a výlučně milosrdný Bůh, který zajišťuje člověku spásu. Vedle Augustina vyzdvihuje spisy církevního otce Jeronýma. Lutherův střet s Erasmem znamenal pro mnohé humanisty bolestivou nutnost volby. Část z nich setrvala v poslušnosti katolické církve, jiní se přidali k reformaci.

Na počátku dalších Lutherových významných spisů, „Velkého a Malého katechismu“ stojí sborové vizitace, jež byly v roce 1526 zahájeny v kurfiřtském Sasku. Luther v nich dává návod kazatelům, školním mistrům i hospodářům k pravému porozumění hlavním článkům křesťanské víry. Vykládá Desatero, Apoštolské vyznání, Modlitbu Páně, vysvětluje význam svátostí křtu a Večeře Páně. Při formulacích textu často vychází ze svých kázání.

Luther naopak neměl hlavní podíl na vzniku jiného základního věroučného textu, totiž augsburského vyznání víry. Pochází z roku 1530 a bylo sepsáno před sněmem v Augsburku. Předsedou komise, která je sestavovala byl Lutherův spolupracovník Filip Melanchthon, ten se také může samotného sjezdu na rozdíl od Luthera, který je stále v klatbě a tedy i v nebezpečí života, účastnit. Vyznání je 25. června 1530 předloženo v německém a latinském znění císaři, který však konfesi neuznává a vyzývá k poslušnosti. Protestanté mu jako odpověď předkládají Apologii, sepsanou Melanchthonem. Císař neustupuje a navíc obnovuje wormský edikt. Dochází tak k další hluboké roztržce mezi protestanty a katolíky a prudce vzrůstá pravděpodobnost války, protestanté uzavírají obranný šmalkaldský spolek. V této vypjaté chvíli Luther sepisuje na přelomu roku 1530–1531 politický manifest „Varování mým milým Němcům“. Obhajuje legitimitu vojenské obrany protestantů, pokud se Karel V. nechá vyprovokovat k válce. Opět ostře útočí na papeže, který císaře nabádá k vojenskému vystoupení proti přívržencům reformace.

Ve druhé polovině 30. let papež konečně svolává koncil, od kterého si i protestanté slibují změny v církvi. Do Vitemberku přichází v této věci nuncius Vergerio a jedná s Lutherem. Protestanté se rozhodují, že budou, pokud možno, postupovat společně a pokoušejí se dohodnout na sporných věroučných otázkách, zvláště v učení o Večeři Páně. Nastává doba vzájemných náboženských rozhovorů.

Pro zasedání obranného šmalkaldského spolku Luther navrhuje nové články vyznání, které doprovází i návod, jak se mají protestanté zachovat ke koncilu. Luther představuje společné učení a ukazuje body, ze kterých nesmí být sleveno a které mohou být naopak diskutovány. Jeho návrh není přijat a Luther se pro nemoc jednání spolku ani nemůže účastnit. Na zasedání je kvůli obavám z věroučných sporů rozhodnuto zůstat u starších vyznání. V roce 1538 Luther text zveřejňuje s nadějí, že se stane novým přijatým vyznáním. K tomu ale dochází až o mnoho let později ve Formuli svornosti. „Šmalkaldské články“, jak je tento návrh nazýván, obsahují mnohem zřetelnější formulace než augsburské vyznání.

Podívejme se alespoň ještě na jeden spis Martina Luthera. V roce 1545 vychází jako předmluva k latinskému soubornému vydání jeho spisů autobiografické svědectví o cestě víry. Reformátor se v něm rozepisuje o velkém strachu, který měl ještě jako papista z hodiny smrti a jak z hloubi srdce toužil dojít blahoslavenství. Dává nám tak nahlédnout do zápasů, skrze něž došel ke svému porozumění o ospravedlnění vírou.

A nemůžeme přehlédnout ještě jednu důležitou oblast Lutherova díla, jeho taktéž mimořádně rozsáhlou korespondenci. Dodnes se z ní zachovalo téměř 2600 listů a to je pouze zlomek skutečného stavu. Neformální, avšak mnohdy velmi zajímavé myšlenky nám zaznamenali Lutherovi přátelé a společníci v tzv. „Tischreden“, hovorech při stolu, které se odbývali mezi reformátorem a hosty jeho domácnosti a jsou vedle korespondence vítaným nahlédnutím do Lutherova soukromého života. A konečně, s Martinem Lutherem se setkáváme často i dnes prostřednictvím jeho písní, které jsou stále neodmyslitelnou součástí kancionálů, jež bereme do rukou při každé bohoslužbě.

Lutherovo dílo v českém jazyce (výběr):

O dobrých skutcích, přeložil Jindřich Schiller, Kalich – Praha 1987, s. 23–129
O svobodě křesťanské. Babylonské zajetí, přeložili Bohumír Popelář a Rudolf Říčan, Jan Laichter – Praha 1935
O světské vrchnosti, přeložil Jan Litomiský, Eman – Horní Herpšice 1993
Malý katechismus, přeložil Bedřich B. Bašus, in: O dobrých skutcích, Kalich – Praha 1987, s. 148–159; nový překlad in: Kniha svornosti. Symbolické čili vyznavačské spisy evangelických církví augsburské konfese, přeložil Ondřej Macek, Kalich – Praha 2006, s. 331–361
Velký katechismus, přeložili Světlana Dobešová Krynská a Ondřej Macek, in: Kniha svornosti. Symbolické čili vyznavačské spisy evangelických církví augsburské konfese, Kalich – Praha 2006, s. 363–465
Šmalkaldské články, přeložila Petra Černá, in: Kniha svornosti. Symbolické čili vyznavačské spisy evangelických církví augsburské konfese, Kalich – Praha 2006, s. 269–308